Tateyama

Můj šéf má spoustu nápadů, co bychom spolu mohli podniknout. Jen většinou nemá čas, a tak podnikám sám. Stejně tak je to s Tateyamou. Pozorný čtenář už ví, že yama je hora. Můj šéf ví, že mám rád hory. Myslím, že moc nechápe, co mě k tomu vede, na ně lézt, když se na spoustu hor dá vyjet autem nebo lanovkou. Proto vymyslel kompromis. Na Tateyamu vede lanovka, ale ne až nahoru. Kolegové mi pomohli koupit lístek na noční autobus. Bohužel, autobus přímo do Ogisawy, spodní stanice lanovky, byl vyprodaný. Naštěstí byla ještě možnost jet přes Nagano, což jsem nakonec uvítal, protože jako český hokejový fanoušek mám k tomuto městu vztah. Jak už dobře víte, autobus jsem stihl. Místo jsem měl v zadní části autobusu, naproti záchodku a hned za ženským oddělením. Při nákupu lístku musíte uvést, jestli jste muž nebo žena a počítač vám přidělí místo v té správné části. Autobus byl skoro plný, až na dvě místa. Naštěstí to jedno bylo vedle mě a já si mohl užít pohodlí dvousedačky. Řidič naposledy prošel autobus, spočítal si nás a vyrazili jsme. Začátek cesty nám stale něco povídal, ale pak naštěstí zhasla světla v sále a já mohl nepohodlně usnout. Během cesty jsem na sedačce vyzkoušel všechny možné i nemožné polohy. Občas někdo zakopl o mé nohy cestou na záchod. Ráno v 6 autobus dorazil do deštivého Nagana. Vypadl jsem celý rozlámaný z autobusu. V automatu u přepážek naproti autobusové zastávce jsem si koupil zpáteční lístek do Ogisawy. Paní od přepážky mě navedla na zastávku ve vestibulu hotelu přes ulici. Měl jsem dvě hodiny času. Obchody na nádraží byly ještě zavřené, a tak jsem proběhl mezi kapkami deště do nejbližšího family marketu.
V Japonsku je několik řetězců nostop otevřených obchodů. Lawson, Family Market, Yamazaki, Seven Eleven, … Koupíte tam skoro všechno. Jídlo, pití, teplé i studené, noviny, knížky, drogerii, kravatu, košili, … Vyberete tu peníze z bankomatu, zaplatíte účty, koupíte lístky na koncert, na autobus. Občas je tam i místo k sezení, kde si v klidu sníte, co jste si koupili nebo jen vypijete kávu a přečtete noviny. V Naganu takové místo neměli, a tak jsem skončil na parapetu okna v nádražní hale. Lavičky a odpadkové koše tu moc nejsou. I tak je tu velmi čisto, protože když nedej bože někdo něco odhodí nebo někomu něco upadne, najednou se odnikud objeví človíček s košťátkem a lopatkou a uvede vše do pořádku. Nagano je male městečko na úpatí hor. Alespoň takto působí. Ve skutečnosti tu žije skoro 380 000 obyvatel. Pro představu to je stejně jako v Brně. Odpustím si laciné rýpnutí a hurá busem do Ogisawy.
V roce 1963, v nepřístupném terénu v horách, na řece Kurobe , dokončili stavbu přehrady s vodní elektrárnou –Kurobe Dam. Tunely, které ve skalách vydolovali, pro dopravu materiálu, dnes slouží turistům. Na přehradní hráz vás tunelem vyvezou trolejbusy. Jsou trochu menší než ty, co znáte například z Ústí. Na opačné straně hráze je stanice zubačky, která vás doveze do dolní stanice lanovky, která navazuje na další stanici trolebusů. Trolejbus projede tunelem velmi podobným, jako je ten do Livigna a vysadí vás v horní stanici, kde jsou restaurace, obchod, hotel a muzeum.
Expozice muzea je zaměřená na místního ptáka raicho. Je to taková malá koroptev. Měl jsem už s ním tu čest v Himalájích ve výšce asi 4600m.n.m. Himaláje jako oblast výskytu sice neuvádí, ale je to on. Já ho viděl. Přes léto má hnědé peří a přes zimu ho mění za bílé. Abych si zapamatoval japonské názvy, vytvářím si memotechnické pomůcky. Tady to bylo jednoduché. Koroptev raicho(čti rajčo) = ?.
Expozicemi malého muzea jsem vystoupal ven a otevřel se mi pohled do náhorní kotliny, kaldery. Wow! Nádhera. Sedl jsem si na lavičku, oblékl si mikinu, protože se citelně ochladilo, jedl svačinu a kochal jsem se pohledem na okolní hory, Japonské Alpy.
Celá náhorní plošina je protkána dlážděnými chodníky. Procházel jsem se s ostaními klečí, kolem horského oka se zbytkem sněhu. Trochu mě zarazil zápach zkažených vajec. Nedorozumění se vysvětlilo hned po pár metrech. Uprostřed pustiny čmoudily ze žluté země obláčky páry. Podél cesty byly hlásiče s čidly a instrukcemi, co dělat v případě, že by se z pekla, Jigoku, začlo čmoudit vice než je zdrávo. Prošel jsem se smrádkem po kamených schodech až k nedalekému kempu a skoro stejnou cestou jsem se vrátil k jezeru a vystoupal k “lodgi”, ubytovně, kde jsem měl zamluvené ubytování.
Z dálky vypadala velmi moderně, ale z blízka už byla vidět její zašlá sláva.
Pán na recepci mi na lísteček napsal číslo pokoje a sdělil mi důležité informace. Onsen, večeře a snídaně v ceně, snídaně od 5 do 7 a večeře od 18 do 19. Hodil jsem si batoh na pokoj. Už tam byly uložené dva batůžky a připravené matrace na tatami. Celkem bylo na tatami nalinkováno sedm malých boxů. Nakonec nás bylo na pokoji jen šest a je tak tak jsme se vešli. Hlavně díky tomu, že jsem dostal VIP místo a mohl mít nohy ve skříni. Bydlel tu se mnou jeden pár z Yokohamy a jeden pár s dcerou z Tokia. Všichni kolem šedesáti, tedy až na dceru. Ta byla asi mladší ně já, ale pro mě je velmi těžké u Japonců odhadnout věk. Jsou většinou drobní, malí a na první pohled působí mladě.
Zašel jsem si do onsenu a z vařící lázně jsem se kochal pohledem na masív Tateyamy. Po cestě scházeli poslední opozdilci, kteří se pravděpodobně kochali pohledem na mě. Do večeře bylo ještě daleko, ale naštěstí i tady fungoval automat na pití. Koupil jsem si pivo, sedl si ven a užíval si horský vzduch a ty panoramata. U večeře seděl náš stůl pohromadě. Mí spolubydlící mi drželi místo. Pán měl kolem krku ručník HANSHIN Tigers. To je baseballový tým z Ósaky, co mi pomáhá žehlit. Bohužel jim to teď moc nejde, asi jako mně žehlení. Nadšeně jsem pánovi říkal, že je znám. On ale fandil Giants. Ručník byl památkou na pětiletý pobyt v Ósace. Pán chvilku něco hledal v telefonu a nakonec mi pyšně ukázal fotku mladého páru na Karlově mostu. Byli s manželkou před dvaceti lety v Praze. Určitě to byl typický japonský zájezd, poznejte Evropu během pěti dnů. Záviděl jsem jim. To štěstí z nich jen sálalo. Paní se na mě usmála a řekla mi, že jsem handsome man. Myslím, že tím myslela, že jsem samá ruka. Během večeře najednou začal šrumec. Všichni něco vykřikovali a utíkali od nedojedeného jídla ven před barák. Nastal západ slunce, a tak všichni tasily své telefony a fotoaparáty a za doprovodu výkřiků úžasu fotili a fotili. Tiše jsem se přidal.
Od třetí hodiny ranní začal v chalupě rachot. Postupně vstávaly skupiny nadšenců, co si chtěly užít východ slunce na vrcholu Tateyamy. Sice jsem už neusmul, ale poctivě jsem se ještě válel až do snídaně v pět. Venku byla zima, takže jsem na sebe natáhl jégrovky a dlouhý rukáv. V Alpách bych asi působil komicky, ale tady je to úplně normální. Vyhopsal jsem si na vrchol mezi skupinkami turistů. Cestou potkávám ty co už padají dolů. Bylo to náročné. Třeba, když jsem se snažil předejít pána, který široce rozkročen zabíral i s trekovými hůlkami celou šířku cesty. Šel pomalu, ale pořád, Bez zastavení. Když se mi podařilo ho předběhnout, nedal mi moc času na vydýchání. Stačil jsem se jen napít, a už byl zase tu. V sedle jsem se chvilinku díval na přehradu v údolí a cpal se čokoládou a sušeným ovocem. Závod s pánem jsem vzdal. Ze sedla už nevedl dlážděný chodník. Jen spousta kamenů. Každý si mohl vybrat svou cestu a vyhnout se organizovaným skupinám. Hopsal jsem kamzík z kamenu na kámen a odměnou za tu námahu mi byl úžasný pohled na shintoistickou kapli na vrcholku hory. Koupil jsem si ve stánku rolničku na plašení medvědů. O kousel dál jsem zaplatil vstupenku do kaple a dostal další rolničku ke vstupence jako dárek.
Na uvítanou jsem dostal líznout trochu saké a po nezbytném fotografování, jsem se připojil ke krátké motlitbě. Dvakrát se uklonit, zavřít oči a něco si přát, dvakrát tlesknout a uklonit se.Jestli si to dobře pamatuji. Chtěl jsem si ještě jednou vyfotit kněze, ale ten už mě hnal pryč, protože dole čekala už další skupina. Myslel jsem si, že to je Tateyama, ale na cedulce bylo jen 3003m. Tateyama má mít vrchol ve výšce 3015m. Její vrchol jsem našel o kousek dál obsazený skupinkou turistů. Počkal jsem si až se všichni vyfotí, vyfotil je a poprosil, aby na oplátku oni vyfotili mě. Je legrační, že sedomluvím i s lidmi neumí anglicky. Stačí doprovázet slova patřičnými gesty a občas přidat nějaké to citoslovce, jako například h nebo h? nebo ehm, případně napodobit zvuk fotoaparátu. Je pravda, že mi to s nimi jdeněkdy lépe než s těmi, co anglicky opravdu umí.
Našel jsem si klidnější místo, kochal se pohledem do krajiny a nechal vítr, ať mě hladí po tvářích. Užíval jsem si ten pocit, který máte jen, když sami vylezete na nějakou horu. Pocit lehké únavy, radosti a příjemného šimrání tam někde uvnitř. Trochu jsem své pocity umocnil malou plechovkou piva, kterou jsem záhadně objevil v batohu. Že by ta motlitba? Cestu dolů jsem si ještě zpestřil broděním horského potoka. Japonci, co šli slepě za mnou to vzdali a dlouze potok obcházeli k můstku, asi 500m vzdáleného. Je pravda, že mě v půlce potokanohy pěkně ztuhly a druhá polovina brodění byla náročnější, ale dal jsem to. Jsem přeci“Ľadový medved”. To je trochu jiný příběh, kdy jsem se koupal spolu s otužilcem Milanem v himalájském horském potoce.
Po pro mě už známém chodníku jsem došel na trolejbus, lanovku, zubačku, trolejbus a autobus do Nagana. V Naganu jsem ochutnal místí variantu ramenu. Po spoustu sladkých jídlech jsem ocenil pořádně slaný a pěkně horký vývar s nudlemi. Pěkně jsem se u toho zapotil. Pan google mi prozradil, že kousek od nádraží je onsen. Už od pohledu to byl velmi starý a tradiční onsen. Sem se lidé spíše umýt a oholit, než si užít horké koupele. Také tu nebyly šampon a mýdlo zdarma u každé sprchy. Načepoval jsem si mýdlo z bandasky, co stála před jedním pánem. To bylo jeho mýdlo. Poznal jsem to, když si ho mém načepování sbalil do tašky, a také díky tomu, že za mnou do sprchy přišla paní, co měla onsen na starosti.Sprchuji se a najednou stojí vedle mě a podává mi misku s několika vymydlenými mejdlíčky. Lázeň byla tak pro jednoho člověka mého vzrůstu. I tak jsme se tam v jednu chvíli cákali dva, protože to je oficiálně lázeň dvoumístná. Po láyni jsem si zašel ještě do izakayi kousek od zastávky mého busu na pivko a něco malého k snědku. Pár chrupavek, kůžiček, ale i trochu masa a sójových bobů. V poloprázdném autobusu jsem během chvilky usnul a probudil se až poněkolika hodinách v Osace. Doběhl jsem se domů vykoupat, převléct a hurá do práce.